Jan Blažej Santini-Aichel (3. 2. 1677 – 7. 12. 1723)
Nejstarší syn kamenického mistra Santiniho Aichela, Jan Blažej, se narodil 3. února 1677 v Praze. Od prvorozeného se tehdy velmi pravděpodobně očekávalo, že půjde ve šlépějích svého otce i děda, ale tělesná vada chlapci znemožnila tomuto úkolu dostát. Jak budoucnost ukázala, ve skutečnosti chlapec spíše ještě předstihl naděje do něj vkládané, byť ne v kamenickém umění. Synek zřejmě projevoval výtvarný talent, neboť otec se rozhodl dát jej vyučit malířem a architektem. O učiteli mladého Jana Blažeje se spekuluje, nicméně skutečnost, že byl řádně vyučeným malířem a architektem zároveň, ukazuje na možnost, že jeho učitelem mohl být Jean Baptista Mathey. Navíc po Matheyově smrti Jan Blažej přebral i většinu stavebníků, pro které posléze tvořil. Jako čerstvě vyučený se Santini v roce 1696 vydal ještě na obvyklý tovaryšský vandr, který trval přes tři roky.
Ačkoliv Jan Blažej navrhoval a samostatně prováděl stavby od roku 1700, my můžeme sledovat jeho dílo až z doby pozdější, zhruba z přelomu let 1702 - 1703. Velmi důležitým krokem pro celý jeho další život bylo seznámení se zbraslavským opatem Wolfgangem Lochnerem, který je považován za jeho prvního velkého a velmi důležitého klienta. Díky Lochnerovi se totiž Santini posléze seznámil s dalšími zástupci řádových domů (především cisterciáckých a benediktinských). Opaté těchto klášterů pak byli po celý zbytek nedlouhého Janova života jeho nejdůležitějšími zákazníky. V roce 1703 tak například zapo-čala Santiniova práce pro sedleckého opata Jindřicha Snopka, v roce 1706 pro Žďárského opata Václava Vejmluvu, v roce 1707 následují Plasy (opat Evžen Tyttl), 1710 Kladruby (opat Maur Fintzguth), atd. Jak je zřejmé, prostředí původem středověkých klášterů a opaté, kteří byli vesměs vzdělanými a cílevědomými osobnostmi, byli pro Santiniho tím nejinspirativnějším a pro jeho tvorbu nejpříznivějším prostředím. Mezi Santiniho zákazníky najdeme samozřejmě i světské osobnosti, ale jejich výčet je nesporně méně početný. Dlouhodobá práce je doložena pouze pro Norberta Leopolda, hraběte Kolowrata-Libsteinského.
I když Santini tvořil z historického hlediska v ne tak vzdálené době, není dnes možné jasně určit přesné množství staveb, které za svůj život realizoval. Současné poznání hovoří zhruba o šedesáti stavbách, které lze na základě písemných pramenů Santinimu přiřknout. Vesměs se jedná o stavby nadprůměrné kvality a zhruba deset z nich je považováno za naprostou špičku evropské architektury své doby.
Zalistujeme-li v soupisech tvorby tohoto architekta, připomeňme si alespoň několik staveb, které se dochovaly do dnešních dnů. Velmi známý je klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory, kde Santini provedl zásadní přestavbu původně gotické katedrály (1703 - 1708). Dnes je tato monumentální stavba bohužel částečně obklopena několika průmyslovými budovami a pohledově nesmírně utrpěla výškovými změnami okolního terénu. Klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie v Kladrubech u Stříbra, zásadně přestavěný podle Santiniho návrhu v letech 1712 - 1726, je dodnes úchvatnou architekturou, která nepotřebuje komentář. Prvotní Santiniho projekt poutního kostela Narození P. Marie ve Křtinách nebyl sice realizován v plném rozsahu (navíc v době započetí stavby byl již architekt mrtev), nicméně monumentální vzhled areálu, dobře ukrytého v údolí nedaleko Brna, návštěvníky okouzluje dosud. Ze světských staveb jmenujme například novostavbu zámku Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou. Zámek položený na mírném návrší je dynamickou stavbou s centrálním založením, který přitahuje velkou pozornost. Základní dispozice je v tomto případě opět Santiniova, autorem detailů je F. M. Kaňka. Stavbou, která popírá všechny zažité představy o církevní architektuře a dnes je již uznaným klenotem Světového kulturního dědictví lidstva, je areál kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.
Santiniho rodinný život je zmapován podstatně méně, než jeho profesionální působení. V roce 1705 si pořídil v Praze vlastní dům a získal malostranské měšťanství. Ke svému domu brzy přikoupil ještě sousední a oba spojil. V Praze ale podnikat nesměl, protože nebyl členem pražského zednického cechu. Jedinými jeho zákazníky mohli být v Praze šlechtici, nebo církevní instituce, těch se cechovní opatření netýkalo. V roce 1707 se Jan Blažej oženil, a to s Veronikou Alžbětou Schröderovou, dcerou malíře Krystiána Schrödera. Stal se otcem čtyř dětí, ale všichni tři synové (Jan Norbert Lukáš, Josef Rudolf Felix Řehoř a František Ignác) zemřeli ještě jako děti na souchotiny. Přežila pouze dcera Anna Veronika, narozená jako čtvrtá v pořadí. První Santiniho manželství trvalo třináct let, manželka Veronika Alžběta v roce 1720 zemřela. Santini s tehdy sedmiletou dcerou sám dlouho nezůstal. Jeho další manželkou se stala, Antonie Ignatie Chřepická z Modliškovic. Tato jihočeská šlechtična Santinimu povila ještě dvě děti, dceru Johannu Ludmilu a syna Johanna Ignatia Rocha, který se narodil, v srpnu roku 1723.
V závěti velkého architekta nalezneme datum 5. prosince 1723. O dva dny později teprve šestačtyřicetiletý Santini umírá. Jako místo svého posledního odpočinku si sám vybral nikoliv okázalou stavbu, ale skromný kostel sv. Jana v Oboře (v Praze). Leč nerušený odpočinek mu osud nedopřál. Kostel byl v roce 1784 zrušen josefínskými dekrety a po dvou letech uzavřen. V roce 1791 se i s částí hřbitova dostal do soukromých rukou. Budova kostela byla přestavěna na obytný dům, z krypty udělán sklep, hřbitov byl přeměněn v zahrádku a jeho existenci dnes připomíná pouze kříž a pamětní deska na bývalé hřbitovní zdi. Osud Santiniho ostatků je neznámý. Ačkoliv po celé zemi dodnes stojí mnohé stavby, které Santini vyprojektoval a my je můžeme v jistém slova smyslu považovat za pomníky jeho života, ten jenom svůj pomník Santini nemá, není kam jít. Není kam položit květinu…
Nach oben